KONTAKT O NÁS PŘIDAT K OBLÍBENÝM
HLEDAT:
e-shop zdarmae-shop zdarma
 
e-shop zdarma
Kategorie
e-shop zdarma Brány Ploty Zábradlí
e-shop zdarma Dárky Dekorace
e-shop zdarma Dům a Zahrada
e-shop zdarma Dveřní kování
e-shop zdarma Industrial&Design
e-shop zdarma Kovaná dvířka
e-shop zdarma Krbové doplňky
e-shop zdarma Nábytek
e-shop zdarma Ostatní
e-shop zdarma Poštovní schránky
e-shop zdarma Poutače
e-shop zdarma Svítidla
e-shop zdarma Věšáky
e-shop zdarma Zvonice



Reklama:

Zaujal Vás nějaký výrobek? Objednete si z pohodlí domova náš kvalitní výrobek řemesla uměleckého kovářství.

Kovářství je řemeslo zabývající se zpracováním železaoceli a zřídka i jiných kovů zpravidla za tepla. Praktickou činnost kovářů pak označujeme slovem kování, stejné slovo pak označuje i některé ozdobné stavební prvky takto vyrobené - viz článek kování.

Kovářství patřilo k nejvýznamnějším oborům lidské činnosti, lze říci, že schopnost zpracovávat železnou rudu patří k jednomu ze základních hledisek nahlížení na vyspělost starověkých civilizací. Podle stupně vývoje, lze hodnotit nejen kvalitu zpracování předmětů, ale i množství specializace.

 

V dnešní době je kovářství ve vyspělých zemích okrajovým a spíše uměleckým řemeslem, díky zániku mnoha oborů, navazuje kovářství dnešní doby ve velké míře na kovářství vesnické, kde kovář dělal veškerou práci s železem za tepla. Ceny kovářských výrobků jsou dnes velmi vysoké a díky nedostatku kovářů mají stoupající tendenci.

Nejdůležitějším nástrojem kováře je kovadlina u které je velmi důležité jednak jaký druh kovadliny kovář používá (v Čechách se nejčastěji využívá kovadlina štýrská) a jednak její osazení. Váha a rozměry jsou různé, ale hlavní kovadlina mívá přes 200 kg a zpravidla se její délka blíží k jednomumetru. U kovadliny je klíčové její osazení, to musí být vodorovné, jinak by se poškozovaly nástroje a kovadliny, navíc by šikmé osazení zvyšovalo pravděpodobnost úrazu. Kovadlina se připevňuje na špalek a to podle výšky kováře, ale tak, aby byla níže než výheň (cca 70 – 90 cm od země). Kontrolu kovadliny provádí kovář lehkým poklepem kladivem na kovadlinu, správně osazená kovadlina bez vnitřních trhlin vydává jasný zvuk. K udržování ohně kovář používá měchy, které byly poháněny ručně nebo šlapáním, nyní existují i elektrické měchy.

Co se týká nářadí, tak je vybavení kovárny různé, podle ambicí kováře. V moderních kovárnách bývají využívány stroje, především frézky a nýtovačky.

Historicky se nářadí ustálilo velmi brzy, základním nástrojem je samozřejmě kladivo, respektive kladiva, za základní kladivo lze považovat jednoruční kladivo (váha bývá mezi 1 - 2 kg s násadou mezi 30 a 40 cm) a dvouruční kladivo jehož váha se pohybuje od 4 do 10 kilogramů s násadou dlouhou až 90 cm. Jednoručním kladivem se dělají drobné práce. Pomocí tohoto kladiva kovář řídí práci pomocníka (tzv. přitloukače), který pracuje s dvouručním kladivem. Na specializované práce se používají různé druhy kladiv, jako jsou sekáče, které se dělí podle určení na sekáče určené k sekání za tepla a za studena.

Dalším velmi důležitým kovářským náčiním jsou kleště, kterých se v kovárnách používá devět hlavních typů, kromě těchto základních typů používá kovář velký počet doplňkových kleští.

Kromě obvyklých nástrojů jako jsou např. pilníky, nalezneme v kovárně i několik dalších pro kovářství typických nástrojů. K prorážení děr se používají různě velké a tvarované průbojníky. Specifickým nástrojem, který je v každé kovárně jsou hřebenovky, jsou to vlastně ocelové desky s otvory, kterými se pěchují hlavy hřebíků. Stejný účel i vzhled má nástroj, který se jmenuje hlavičkář a kterým se pěchují hlavy nýtů.

Specifickými nástroji je pak mnoho druhů utínek, zápustek, zápustkových či rovnacích desek atp.

Suroviny[editovat | editovat zdroj]

Prvotním materiálem používaným ke kování bylo meteorické či zemní železo, již v této době se vědělo, že existují značné rozdíly v kvalitě materiálu. Poté co se železo začalo těžit systematicky, byl tento rozdíl znám velmi dobře a projevoval se samozřejmě především v ceně. Během krátké doby byly objeveny slabiny i výhody jednotlivých materiálů, což ovlivnilo jejich další využití.

Nejdůležitější vlastností z hlediska kováře je kujnost materiálu (tvárnost), kujností je myšlena schopnost materiálu trvale měnit tvar, tuto schopnost má samozřejmě každý kovářský materiál, ale záleží na tom, ze jakých podmínek ji získává. Čím je materiál kujnější, tím jsou finální výrobky měkčí. Historicky první kovářské výrobky byly z velmi kujného materiálu, protože kováři ještě nedovedli s ocelí správně pracovat. To vedlo k jejich měkkosti, která srážela jejich cenu. V tomto období byly bronzové výrobky dražší než výrobky ze železa. Kujnější materiál museli používat např. i Keltové na meče, což vedlo k tomu, že se jejich meče ohýbaly, toho v některých bitvách využívali Římané.

Za další, z hlediska kováře, důležité vlastnosti lze považovat tavitelnost (schopnost roztavit materiál) a svařovatelnost, tj. schopnost materiálu se spojit. Nejlépe se svařuje měkká ocel.

Z hlediska výrobků je pak důležitá jeho křehkost a odolnost vůči korozistálost, především pak pevnost (tj. odpor proti porušení ohýbáním, atp.), tvrdost (tj. odpor proti pronikání cizího předmětu) a houževnatost (tj. odolnost proti působení síly, např. ohýbání).

Po drtivou většinu kovářské historie byla známa a využívána především uhlíková ocellegovaná ocel byla objevena teprve nedávno, proto do historie a vývoje kovářství nijak nepromluvila.

Použití jednotlivých druhů oceli[editovat | editovat zdroj]

O vlastnostech oceli rozhoduje především obsah uhlíku. Vyšší obsah uhlíku zvyšuje pevnost, ale i lámavost a křehkost finálního výrobku. Navíc se s množstvím uhlíku zhoršuje svařitelnost a snižují se možnosti obrábění. Z dalších prvků které se významným způsobem podílejí na vlastnostech výsledného výrobku lze jmenovat především sírufosformangannikl a křemík.

Železo a měkká konstrukční ocel nejsou kalitelné, ale jsou velmi houževnaté, proto je kováři využívali především na výrobu kování, skoby, atp.

Uhlíkové oceli lze kalit, proto se využívaly výrobu nástrojů.

Druhy paliv[editovat | editovat zdroj]

V kovárnách se dříve používalo výhradně dřevěné uhlí, které má vynikající vlastnosti a výhřevnost do osmi tisíc kcal. Velkou výhodou je dokonalé spalování, které je čisté (prakticky bez síry). Nevýhodou je rychlé hoření a v dnešní době vyšší cena. Dnes se pro vyšší cenu využívá velmi málo a to především na malé předměty z velmi kvalitní ocele.

V současnosti se v kovárnách nejčastěji používá kamenné kovářské uhlí, toto uhlí má výhřevnost do šesti tisíc kcal. Výhodou je především příznivější cena. Toto uhlí se na výheň přikládá mokré, při hoření se spéká čímž chrání ohřívaný materiál před ochlazením. Nevýhodou je značný obsah síry, nižší výhřevnost a tvorba odpadní škváry. Pokud je potřeba dosáhnout nižšího obsahu síry je uhlí nutno propírat.

Na větší práce lze využít i koks, který má výhřevnost do 7300 kcal a nevytváří škváru, ale jeho způsob hoření není pro kovářskou práci příliš výhodný. Výhodou je pouze cena.

Ve 20. století se začala využívat i celá řada moderních paliv jako je elektřinanafta, či svítiplyn, atp. Nevýhodou je, že na takové vytápění nejsou starší kovárny zařízeny a navíc dochází k jinému hoření, což je na výsledných produktech poznat.

Pomocné prostředky[editovat | editovat zdroj]

V kovárnách je potřeba značné množství vody, která se používá především ke kalení, kvalita a složení vody mají na finální produkt velký vliv. Ke kalení se nejlépe hodí voda, která již byla ke kalení několikrát použita, proto je prováděno tzv. zakalování vody.Voda je dále využívána k chlazení nástrojů a ke skrápění ohně.

Mezi pomocné prostředky lze dále řadit mnoho druhů cementačních prášků, kalících prostředků a svářecích přípravků.

Odpad[editovat | editovat zdroj]

V kovárnách vzniká značné množství odpadu, který je označován jako kovářská struska. Tu tvoří popel a zbytky paliva a tzv. okuje (odpadlé kousky materiálu). Okuje a zbytky paliva se spékají do škvárovité hmoty.

Kovářská práce[editovat | editovat zdroj]

Ukázka moderní kovářské práce, stanice metra Malostranská

Při tepelném zpracování zůstává neměnný tvar, mění se pouze struktura zpracovávaného materiálu. Nedochází tedy k roztavení oceli, to vede k tomu, že kovář pracuje s polotovarem. Vlastní kovářská práce začíná ohřátím materiálu ve výhni. Přičemž platí několik základních pravidel, materiál se do rozžhaveného paliva dává tak, aby nedocházelo k ochlazení přiváděným vzduchem (tzn. nesmí být moc hluboko), protože jinak by docházelo k oxidaci železa a spalování uhlíku. U předmětů, které budou mít ostří, se materiál vkládá tak, aby strana s ostřím byla otočena směrem od vzduchu.

V moderních kovárnách existují možnosti jak pomocí přístrojů určit teplotu. Dříve a nyní i v malých kovárnách se teplota určuje podle zabarvení, tvaru jisker atp. Zhruba při 600 °C začínají kovy svítit a zbarví se do červenohněda, tato barva při překročení 650 °C přechází dočervené. Červené zabarvení má kov poměrně dlouho, ale jeho odstíny se výrazně mění. Při teplotě přes 860 °C začíná kov žloutnout, aby přes několik odstínů žluté při teplotě nad 1250 °C postupně zbělel. Počáteční teplota kdy začíná být železo či ocel tvárná je závislá na kvalitě materiálu, obecně lze říci, že se jedná o teploty od 700 °C. Teplota kdy materiál začíná být tvárný je označována jako konečná kovací teplota. V závislosti na tom co kovář zamýšlí s materiálem dělat, může materiál zahřívat až na tzv. počáteční kovací teplotu, která je u většiny ocelí kolem 1200 °C. Doba zahřátí na kovací teplotu je závislá na kvalitě a velikosti kovaného materiálu (pro představu lze říci, že v klasické venkovské kovárně trvá zahřátí 18 mm silné ocelové kulatiny na 1100 °C cca 4 minuty). Odhad ohřátí ocele je poměrně složitý a musí být i relativně přesný, neboť pokud dojde k nedokonalému ohřevu, není ocel dostatečně tvárná, nebo je tvárný pouze povrch, ale jádro předmětu má nižší teplotu, to způsobí vnitřní pnutí, které vytvoří neviditelné trhlinky, čímž se sníží kvalita výsledného výrobku. V opačném případě může dojít k přehřátí oceli, což způsobí oduhličení oceli na povrchu a výrobek ztrácí svoji pevnost.

Přehřátí oceli lze částečně spravit překováním výrobku na teplotě o trochu (cca 20 – 40 °C) nižší teplotě než je počáteční kovací teplota. Oduhličení lze napravit žíháním. Extrémní formou přehřátí je tzv. spálení, tj. stav kdy dojde k okysličení nejen povrchu, ale i jádra materiálu, ocel se pak při vyndání z výhně rozpadá, taková ocel je pak již nepoužitelná.

Někdy je cílem zahřát výrobek pouze na konečnou kovací teplotu či lehce nad a udělat pouze úpravy tvaru a poté lze výrobek po vychladnutí bez dalších postupů používat (např. pohrabáč) u jiných výrobků je cílem zahřátí na počáteční kovací teplotu (či teplotu jí blízkou) čímž dochází k překrystalizaci a tím ke změně vlastností. To je samozřejmě doprovázeno dalšími pracovními postupy jako je kalení, atp.

Základní kovářské techniky[editovat | editovat zdroj]

Vlastní vytváření výrobku stojí na několika základních technikách a jejich vzájemné kombinaci, tyto techniky jsou v kovářství známy velmi dlouhou dobu, většina těchto technik byla známa ve starověku a znovu objevena ve středověku. Samozřejmě záleží především na zručnosti kováře, jak dovede jednotlivé techniky kombinovat a jak precizně je zvládne. Některé z těchto technik vyžadují značnou fyzickou sílu a jsou poměrně namáhavé, u některých je nutností práce dvou lidí (kováře a pomocníka). Staří kováři vypozorovali, že při ručním kování velké série po mnoho hodin je výhodnější použít lehčího kladiva a dát mu větší švih-přitahovat ho. Těžké kladivo je výhodné jen zdánlivě, kovář se mnohem dříve unaví.

Utínání[editovat | editovat zdroj]

Utínání je nejzákladnější kovářská technika, která je základem kovářské práce, jedná se o jednoduchou techniku, kdy se materiál pomocí sekáče přesekne na dvě části. Utínání lze u slabších prutů či plechů provádět i za studena. U silnějších materiálů se provádí tak, že se materiál nahřeje na teplotu zhruba 900 °C. Provádí se tak, že se sekáč přiloží na místo, kde je žádoucí useknutí, a kladivem se do něj udeří. Při sekání lze použít utínku, která se položí pod místo určené k useknutí. Sekáč je vlastně kladivo s ostřím, na sekání za tepla má menší úhel ostří než pro sekání za studena. Výhodou sekání za studena je, že není nutno věc odseknout zcela, protože ji lze kladivem urazit.

Vytahování[editovat | editovat zdroj]

Vytahování je technika, jejímž cílem je prodloužit materiál, tím se zmenšuje jeho šířka. Tato technika se využívá prakticky pouze za tepla, ačkoli je možno o několik milimetrů prodloužit materiál i za studena. To se dělá pomocí lehkých poklepů nosem kladiva na kovadlině.

Při potřebě většího protažení se ocel nahřeje až k teplotám blížícím se 1200 °C (ocel je žlutá), při ohřevu záleží na typu ocele, čím více uhlíku obsahuje, tím potřeba nižší teplota. Minimální teplota je o více než sto padesát stupňů nižší. Při větších prodlužováních je nutné materiál ohřívat několikrát, protože pokud se teplota materiálu dostane pod 800 °C je tato technika nevyužitelná. Na každý ohřev je nutno počítat s určitou ztrátou hmotnosti materiálu.

Existuje několik základních technik prodlužování. Materiál se dá buď na rovnou plochu nebo na hranu kovadliny a údery kladiva (tvar použitého kladiva je ovlivněn tím, kde je materiál na kovadlině umístěn) dojde k prodloužení. To způsobí také nežádoucí deformace, proto je pak materiál nutno ještě vykovat do požadovaného tvaru. Pokud se prodlužuje do špičky, vyková se napřed špička. U silnějších materiálů je potřeba pomocník. Při práci s pomocníkem kovář drží materiál na kovadlině a pokládá osazovací kladivo na patřičné místo a pomocník na něj tluče dvouručním kladivem.

Nejvíce lze prodloužit materiál pomocí utínky, na kterou se položí rozžhavený materiál. Naproti utínce se položí osazovací kladivo na které pomocník tluče dvouručním kladivem. Po každém úderu pak kovář vytahovaný materiál posune. Po takovémto prodlužování je výrobek velmi nerovný a je potřeba ho srovnat.

Speciálním druhem vytahování je ostření.

Rozkovávání[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o techniku, prakticky shodnou s vytahováním, ale při rozkovávání je cílem zvětšit šířku. Co se ohřevu týče, je totožný s vytahováním. Následná práce je celkově podobná vytahování. Pokud je potřeba materiál nejen rozšířit, ale i prodloužit, ková se ploskou kladiva, pokud se má jen rozšířit, ková se nosem kladiva. Rozšiřování se provádí od středu a to střídavými údery nalevo a napravo. Pokud se rozšiřuje silný materiál, je potřeba pomocníka.

Pěchování[editovat | editovat zdroj]

Pěchování je vlastně opak vytahování, cílem je zesílit a tím i zkrátit předmět. I zde je ohřátí prakticky shodné se způsobem ohřátí u vytahování. Materiál musí být nahřán rovnoměrně, jinak by vznikaly různé deformace. Problém nastává v okamžiku, kdy je třeba napěchovat jen část výrobku, v případě, že se jedná o koncovou část, nahřeje se pouze konec, v případě, že jde o středovou část, je nutno okolí ochladit.

Pěchuje se podle toho, co se pěchuje. Nejlépe se pěchují dlouhé tyče, které se prostě zdvihnou do výšky a udeří se s nimi o ocelovou desku na zemi v kovárně, tyč se pak napěchuje svojí vahou. Jestli je pěchovaný kus delší než širší, postaví se na kovadlinu žhavým koncem a do studeného se pak tluče kladivem. Pokud je to opačně, tluče do žhavého. Pěchování se využívalo mj. k výrobě hřebů. Jediná výjimka: nelze pěchovat rychlořeznou ocel-doslova se roztrhá. Lze ji jen prodlužovat nebo ohýbat. (např. při kování soustružnického nože).

Ohýbání[editovat | editovat zdroj]

Zde je třeba říci, že tenký materiál z měkké ocele je lépe ohnout za studena, což se dělá kladivem na rohu kovadliny. Pokud je potřeba ohnout silnější materiál, je potřeba nahřát patřičnou část, zpravidla lehce nad konečnou kovací teplotu (tj. zpravidla lehce nad 800 °C). Ohýbání se provádí tak, že se rozžhavené místo ohybu přiloží na hranu kovadliny, pomocník ho pak dvouručním kladivem přitlačí ke kovadlině a kovář poté kladivem materiál ohne. Dlouhé a těžké předměty se ohýbají na litinové ohýbací desce. Pokud je třeba tvořit kruhovité zahnutí, dělá se na hrotu kovadliny, v případě, že je třeba docílit menšího průměru, použije se nástroj jménem vlček.

Zkrucování[editovat | editovat zdroj]

Zkrucování je velmi náročná technika užívaná především v uměleckém kovářství, ačkoli dříve se využívala při kování na voze. Zkrucování lze do šířky materiálu lehce přes dva centimetry udělat za studena, jeden konec tyče se uchopí do svěráku, na materiál se nasadí trubka patřičného průměru a pomocí vratidla se zkroutí. Pokud je potřeba zkrucovat silnější materiál, je nutné dbát na rovnoměrné prohřátí materiálu, pokud je materiál prohřátý nerovnoměrně, tvoří se nestejně velké závity, což působí nepěkně. Technika je víceméně stejná jako za studena, studený konec se uchytí do svěráku a pomocí kleští nebo klíčů se materiál otáčí. To je poměrně náročné na fyzickou sílu i na rovnoměrnost pohybů, tato technika vyžaduje již poměrně značné zkušenosti.

Probíjení[editovat | editovat zdroj]

Probíjení je nejjednodušší metoda, jak udělat do ocele díru, výhodou této metody oproti vrtání je, že nenarušuje strukturu a tím i pevnost materiálu. To umožňuje udělat díry velikosti, které vrtání prakticky neumožňuje. Rozžhavený materiál se položí na kovadlinu na její otvor, do místa zamýšlené díry se položí průbojník, nebo probíjecí kladivo. Do toho se lehce udeří, poté se vyndá průbojník a do díry se vloží okuje. To se dělá proto, aby pak šel průbojník lépe vyndat. Poté se průbojníkem protluče otvor zhruba do dvou třetin, pak se průbojník vyjme, ochladí se a díra se dodělá z druhé strany. Proražený otvor lze pomoci kovadliny různě zvětšovat. Poté se otvor upraví trny. Takto se dělají např. otvory na nasazení kladiva, atp. Existují ještě další možnosti probíjení, ale ty jsou používány pouze ve specifických případech.

Štěpení[editovat | editovat zdroj]

Štěpení se provádí, pokud se má konec, či hrana rozdělit. Provádí se pouze ze tepla a to tak, že se na konci štěpu materiál probije, aby se štěp nedostal dále, než je zamýšleno. Poté se sekáči nebo probíjecím kladivem materiál seká od konce, až k probitému otvoru.

Industriální nábytek je inspirován architektonickými prvky průmyslu a dopravních staveb.

 

33169 návštěvníků

Tento e-shop využívá systém eshop-zdarma.cz!